Ride (Oxford 1988...)
Když se ve druhé polovině osmdesátých let na britských ostrovech rozpoutala ve velkém tzv. nezávislá scéna plná zvonících a vazbících kytar, rok 1988 pro ni znamenal narození jedné zásadní kapely. Oxford je právem označován jako město snové nálady a právě odtud pocházejí Ride.
Hlavní mozek téhle čtyřky, Mark Gardener – skladatel, kytarista a zpěvák, inspirován hlavně Sonic Youth, My Blooody Valentine a House of Love, založil v roce 1988 svou vlastní kapelu. Již debutové eponymní EP z ledna 1990 vydané u známých Creation Records zaznamenalo na indie scéně rozruch. Otvírací Chelsea Girl či závěrečná Close My Eyes zní i dnes parádně. V tomto roce přišla ještě další dvě skvělá EP, Play z dubna a především Fall ze září, na kterém najdete klenoty jako Dreams Burn Down či Taste.
15. října 1990 vydali na labelu Sire skvělé album Nowhere pojmenované dle jejich stejnojmenné písně. Deska se nahrávala v Londýně, produkce se ujal Marc Waterman. Již od úvodní Seagull vás svezou Ride svou lodí po krásách této země a zavedou do svých snů, až po závěrečnou Nowhere za zvuku mořských vln. Vyzdvihovat některé skladby si myslím ani nemá cenu, ta deska je prostě od začátku do konce dokonalá. Původní základní formát obsahuje sice jen osm skladeb, ovšem většinou se CD, vinyl či kazeta prodávala navíc s dalšími třemi skladbami Taste, Here and Now a Nowhere. Toto jedenácti skladbové CD vlastním i já, doporučuji ovšem třeba remastrovanou verzi z roku 2001, kde je navíc přidáno jejich další EP Today Forever z roku 1991.
V dalším období měli Ride docela těžký úkol; zopakovat kvalitní práci i na svém druhém albu. Going Blank Again vyšlo 9. března 1992, předcházela mu singlovka Leave Them All Behind, jež album otvírá a zároveň je také nejdelší skladbou na něm, má stopáž 8:18, ovšem na samostatném singlu najdeme ještě delší Grasshopper, ta je dlouhá dokonce 10:58. Já osobně si myslím, že se deska opět povedla, je sice více popovější, ale stále je to nadprůměr. Hned druhá v pořadí, Twisterella, nebo nádherná závěrečná sedmiminutová OX4 se stávají mými favority.
Po roce 1992 nastává útlum kytarové muziky, nastupuje komerčnější britpop, který již nemá s termínem nezávislá scéna nic společného. Doplatí na to i sama kapela, nové album přichází v roce 1994 pod názvem Carnival of Light, ale bohužel už nedosahuje takových kvalit jako dvě předchozí. Některé skladby jako Birdman nebo I Don’t Know Where It Comes From sice nejsou vůbec špatné, ale to nestačí.
V roce 1996 přišel poslední hřebík do rakve, album Tarantula. Kapelu mám sice hodně rád, ale tohle se fakt prostě nepovedlo, kapela to určitě vycítila taky a rozpadá se.
Marc poté v roce 1997 založil svůj vlastní projekt The Animalhouse, zbylo po něm jedno album, několik EP a singlů. V muzice se pohybuje dále jako producent či zpěvák v některých dalších projektech.
Kytarista Andy Bell (neplést s tím z Erasure) založil hned v roce 1996 kapelu Hurricane #1, která se rozešla v roce 1999, pak hrál taky jeden čas na baskytaru u Oasis, ale v současné době ho můžete znát také z projektu Beady Eye (Liam Gallagher).
Na závěr se mrkneme, jak si Nowhere vedlo v různých hitparádách. V době prestižního Melody Makeru si za rok 1990 v anketě Best of zasloužilo 7. místo. V konkurenčním NME se dostalo v jejich Best of na 13. příčku. V oficiální UK Chart se vyšplhalo nejvýše na 11. pozici. A nakonec moje maličkost; tam se stalo jasnou jedničkou v Bilanci roku 1990, dokonce první tři singlová místa obsadili Ride taky.
Když se ve druhé polovině osmdesátých let na britských ostrovech rozpoutala ve velkém tzv. nezávislá scéna plná zvonících a vazbících kytar, rok 1988 pro ni znamenal narození jedné zásadní kapely. Oxford je právem označován jako město snové nálady a právě odtud pocházejí Ride.
Hlavní mozek téhle čtyřky, Mark Gardener – skladatel, kytarista a zpěvák, inspirován hlavně Sonic Youth, My Blooody Valentine a House of Love, založil v roce 1988 svou vlastní kapelu. Již debutové eponymní EP z ledna 1990 vydané u známých Creation Records zaznamenalo na indie scéně rozruch. Otvírací Chelsea Girl či závěrečná Close My Eyes zní i dnes parádně. V tomto roce přišla ještě další dvě skvělá EP, Play z dubna a především Fall ze září, na kterém najdete klenoty jako Dreams Burn Down či Taste.
15. října 1990 vydali na labelu Sire skvělé album Nowhere pojmenované dle jejich stejnojmenné písně. Deska se nahrávala v Londýně, produkce se ujal Marc Waterman. Již od úvodní Seagull vás svezou Ride svou lodí po krásách této země a zavedou do svých snů, až po závěrečnou Nowhere za zvuku mořských vln. Vyzdvihovat některé skladby si myslím ani nemá cenu, ta deska je prostě od začátku do konce dokonalá. Původní základní formát obsahuje sice jen osm skladeb, ovšem většinou se CD, vinyl či kazeta prodávala navíc s dalšími třemi skladbami Taste, Here and Now a Nowhere. Toto jedenácti skladbové CD vlastním i já, doporučuji ovšem třeba remastrovanou verzi z roku 2001, kde je navíc přidáno jejich další EP Today Forever z roku 1991.
V dalším období měli Ride docela těžký úkol; zopakovat kvalitní práci i na svém druhém albu. Going Blank Again vyšlo 9. března 1992, předcházela mu singlovka Leave Them All Behind, jež album otvírá a zároveň je také nejdelší skladbou na něm, má stopáž 8:18, ovšem na samostatném singlu najdeme ještě delší Grasshopper, ta je dlouhá dokonce 10:58. Já osobně si myslím, že se deska opět povedla, je sice více popovější, ale stále je to nadprůměr. Hned druhá v pořadí, Twisterella, nebo nádherná závěrečná sedmiminutová OX4 se stávají mými favority.
Po roce 1992 nastává útlum kytarové muziky, nastupuje komerčnější britpop, který již nemá s termínem nezávislá scéna nic společného. Doplatí na to i sama kapela, nové album přichází v roce 1994 pod názvem Carnival of Light, ale bohužel už nedosahuje takových kvalit jako dvě předchozí. Některé skladby jako Birdman nebo I Don’t Know Where It Comes From sice nejsou vůbec špatné, ale to nestačí.
V roce 1996 přišel poslední hřebík do rakve, album Tarantula. Kapelu mám sice hodně rád, ale tohle se fakt prostě nepovedlo, kapela to určitě vycítila taky a rozpadá se.
Marc poté v roce 1997 založil svůj vlastní projekt The Animalhouse, zbylo po něm jedno album, několik EP a singlů. V muzice se pohybuje dále jako producent či zpěvák v některých dalších projektech.
Kytarista Andy Bell (neplést s tím z Erasure) založil hned v roce 1996 kapelu Hurricane #1, která se rozešla v roce 1999, pak hrál taky jeden čas na baskytaru u Oasis, ale v současné době ho můžete znát také z projektu Beady Eye (Liam Gallagher).
Na závěr se mrkneme, jak si Nowhere vedlo v různých hitparádách. V době prestižního Melody Makeru si za rok 1990 v anketě Best of zasloužilo 7. místo. V konkurenčním NME se dostalo v jejich Best of na 13. příčku. V oficiální UK Chart se vyšplhalo nejvýše na 11. pozici. A nakonec moje maličkost; tam se stalo jasnou jedničkou v Bilanci roku 1990, dokonce první tři singlová místa obsadili Ride taky.
Žádné komentáře:
Okomentovat